Zobrazení zdroje stránky Jan VIII. Palaiologos

{{Upravit}}
{{Infobox - panovník
 | barva = Purple
 | barva textu = white
 | jméno = Jan VIII. Palaiologos
 | titul = Římský císař (Byzantský císař)
 | obrázek = Palaio.jpg
 | vláda = [[1425]] – [[31. říjen]] [[1448]]
 | předchůdce = [[Manuel II. Palaiologos|Manuel II.]]
 | následník = [[Konstantin XI. Dragases|Konstantin XI. Palaiologos]]
 | choť = [[Anna Moskevská]]
 | choť2 = [[Sofia z Monteferrata]]
 | choť3 = [[Marie Trapenzuntská]]
 | dynastie = [[Palaiologové]]
 | otec = [[Manuel II. Palaiologos|Manuel II.]]
 | matka = [[Helena Srbská]]
 | datum narození = 18. prosinec [[1392]]
 | datum úmrtí = 31. říjen [[1448]]
}}
'''Jan VIII. Palaiologos''' nebo '''Palaeologus''', {{Vjazyce2|el|Ιωάννης Η' Παλαιολόγος}}, ''Iōannēs VIII Palaiologos'', ([[18. prosinec|18. prosince]] [[1392]] – [[31. říjen|31. října]] [[1448]]) byl [[Byzantská říše|byzantský]] [[císař]] v letech [[1425]] až [[1448]].

== Životopis ==

=== Nástup na trůn ===
Jan VIII. byl nejstarší z šesti otce přeživších synů císaře [[Manuel II. Palaiologos|Manuela II.]], tudíž měl přirozený nárok na císařský trůn. Hned od počátku vlády se musel vyrovnávat s cílevědomými útoky [[Osmanská říše|Osmanů]]. Protože jednotlivé državy říše byly izolovány od hlavního města, nebylo možné je spravovat z hlavního města. Proto císař de facto vládl pouze v Konstantinopoli, ostatní města byla rozdělena mezi jeho příbuzné. Jeho bratr [[Konstantin XI. Dragases|Konstantin]] vládl v Selymbrii, [[Demetrios Palailogos|Demetrios]] na Lemnu a [[Theodóros II. Palaiologos|Theodoros]] vládl na Peleponésu.

=== Florentská unie ===
Jan se snažil hledat pomoc proti Turkům na západě, cestoval do Benátek, Milána a Uher, ale ničeho nedosáhl. Poté přistoupil na kompromis a začal jednat se západní církví. Jednání neprobíhalo v Římě, ale na koncilu, který byl na východě považován za jediný kompetentní. Nejdříve se jednalo na [[Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil|koncilu v Basileji]] v letech [[1431]]–[[1433]], kde byl zvolen papež [[Evžen IV.]] Jednání se účastnili i zástupci konstantinopolské církve. Zde se poprvé ortodoxní Řekové ostře postavili proti tomu, aby byli srovnáváni s českými heretiky. A zde bylo také rozhodnuto že ,dalším místem jednání mezi [[Řím]]em a [[Konstantinopol]]í bude [[Ferrara]] v severní [[Itálie|Itálii]]. V listopadu roku [[1437]] se císař znovu odebral do Itálie a dočasně povolal Konstantina z jeho panství v Selymbrii, aby spravoval v době jeho nepřítomnosti Konstantinopol. S císařem odjel na koncil i jeho bratr Demetrios.

Postoj k unii byl v byzantském prostředí velmi složitý. A to jak mezi prostým obyvatelstvem, tak v církevních a intelektuálních kruzích. Základním problémem bylo podřízení se [[Konstantinopolský patriarchát|konstantinopolského patriarchátu]] římskému papeži, proti čemuž se jednoznačně postavil prostý lid říše. Říše byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, na ''Filenotikoi'' (což byli přívrženci unie) a na ''Anthenotikoi'' (což byli protivníci unie). Obě skupiny vedly tvrdé spory, jež byly výrazem ze dvou hrozících zel, ze zničení vlastní svébytnosti ''Latiny'' ([[Římskokatolická církev|římskokatolickými]] Evropany) nebo Osmany.

Koncil byl svolán do Ferrary v roce [[1438]] a poté pokračoval v roce [[1439]] ve [[Florencie|Florencii]]. Byzantskou delegaci vedl císař Jan VIII. spolu s vážně nemocným patriarchou [[Josef II. (patriarcha)|Josefem II.]], který během dlouhého jednání zemřel. Na koncil přijeli dokonce i patriarchové z [[Alexandrie]], [[Antiochie]] a [[Jeruzalém]]a, dále význačné kulturní osobnosti, jako byl filozof [[Georgios Gemistos Pléthón|Georgios Plethon]], [[Gennadios Scholaris]], později první patriarcha po [[Pád Konstantinopole|pádu Konstantinopole]], metropolita [[Nikaia|nikájský]] [[Basilius Bessarion|Bessarion]], metropolita [[kyjev]]ský Isidoros, a Markos Eugenikos, biskup [[Efez|efeský]]. Přijelo na 700 osob a pobyt delegace musel značně zatížit papežskou pokladnu.

Byl připraven dekret v němž byla zdůrazněna podřízenost ortodoxní církve papežovi, a [[6. červenec|6. července]] 1439 se přistoupilo k podpisu. Latinský dekret o unii přečetl kardinál [[Giuliano Cesarini|Cesarini]] a v řečtině byl přednesen slavným [[Basilius Bessarion|Bessarionem]]. Všichni byzantští hodnostáři unii podepsali, pouze efeský biskup ne. Zdálo se že most mezi východem a západem byl konečně překlenut a nyní začne období společné spolupráce. V Římě zavládla spokojenost.

==== Ohlas florentské smlouvy v ortodoxním světě ====
Zcela jiná byla reakce v Konstantinopoli po návratu delegace z Itálie. Byzantský lid unii nepřijal a přimkl se k jedinému, který pravou víru nezradil, a to byl biskup efeský, ten se stal vedoucím opozice proti unii. Unii později odmítly i patriarcháty v Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. S odmítavým postojem se dekret setkal i v Rusi. Car [[Vasilij II.]] dal metropolitu Isidora zatknout a uvěznit. Ten později uprchl a do Itálie kde konvertoval na katolictví, podobně jako [[Basilius Bessarion|Bessarion]]. Oba pak v hodnosti kardinálské strávili život v Itálii. Scholarios se zalekl reakce Byzantinců, a záhy prohlásil unii za zradu a postavil se do čela opozice. Rusové navíc přestali považovat byzantského císaře za hlavu ortodoxní církve a ruská církev se osamostatnila.

=== Poslední pokus západu o záchranu Konstantinopole ===
Polský a uherský král [[Vladislav III. Varnenčik]] se postavil do čela výpravy spolu se sedmihradským vévodou [[János Hunyadi|Janem Hunyadim]] a odvážným srbským despotou Jiřím Brankovičem. K nim se připojil i kníže Vlad z Valašska a [[Benátská republika|Benátky]] přislíbily podílet se na výstavbě loďstva. Pomoc přislíbil i papež a vévoda s Bourgogne. Zároveň se v té době organizovalo i vojsko albánského [[Skanderbeg|Skandenberga]], pověstného hrdiny který byl vůdcem albánského odporu proti Turkům. Na Peleponésu se zatím opravovala zeď Hexamilion. Král Vladislav v čele 25 000 mužů překročil Dunaj. Loďstvo vyrazilo do [[Černé moře|Černého moře]]. Sultán [[Murad II.]] byl v té době vázán boji na východě a proto uzavřel s Vladislavem mírovou smlouvu v níž se zavázal k desetiletému míru a odstoupil [[Niš]] a [[Sofie|Sofii]]. Pak odtáhl do [[MAlá Asie|Anatolie]]. Avšak Benátčané a císař navrhovali další válečné akce. Vladislav tak začal znovu postupovat bulharským územím, s tím že smlouva uzavřená s nevěřícími je neplatná. Sultán šokován křesťaskou věrolomností překročil, s armádou třikrát větší než měla k dispozici křesťanská liga, Bospor a [[10. listopad]]u [[1444]] drtivě porazil křesťany v [[Bitva u Varny|bitvě u Varny]]; v bitevní vřavě našli smrt polský král Vladislav i kardinál Cesarini. Bitva národů, jak byla nikdy zvána bitva u Varny, byla posledním pokusem o pomoc izolované Konstantinopoli. Murad pak pronikl na Peleponés, který vyplenil a odvlekl do otroctví na 60&nbsp;000 lidí. Císař Jan VIII. zemřel roku 1448 a smrt pro něj byla vysvobozením. Přestože byl třikrát ženat, nikdy neměl jediné dítě.

== Odkazy ==

=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Zástěrová| jméno = Bohumila | spoluautoři = a kol. | titul = Dějiny Byzance | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 1992| isbn=80-200-0454-8}}

=== Související články ===
* [[Byzantská říše]]
* [[Bitva u Varny]]

=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat}}

{{Byzantský císař| titul =Byzantský císař| předchůdce =[[Manuel II. Palaiologos]]| nástupce =[[Konstantin XI. Dragases|Konstantin XI. Palaiologos]]|kdy=[[1425]]–[[1448]]}}

{{Autoritní data}}
{{Portály|Byzantská říše|Lidé}}

[[Kategorie:Palaiologové]]
[[Kategorie:Byzantští císaři]]
[[Kategorie:Účastníci Basilejsko-ferrarsko-florentského koncilu]]
[[Kategorie:Narození 18. prosince]]
[[Kategorie:Narození v roce 1392]]
[[Kategorie:Úmrtí 31. října]]
[[Kategorie:Úmrtí v roce 1448]]
[[Kategorie:Narození v Konstantinopoli]]
[[Kategorie:Úmrtí v Konstantinopoli]]
[[Kategorie:Muži]]