Portsmouthská smlouva
Portsmouthská smlouva formálně ukončila rusko-japonskou válku. Byla podepsána 5. září 1905,[1][2] po jednáních, která probíhala od 6. do 30. srpna v Kittery ve státě Maine. Uzavření smlouvy napomohl americký prezident Theodore Roosevelt,[2] který byl za vynaložené úsilí oceněn Nobelovou cenou za mír.
Historické pozadí
[editovat | editovat zdroj]
Ve válce v letech 1904–05 se utkalo Rusko, imperiální mocnost s jednou z největších armád, a Japonské císařství, teprve nedávno industrializovaná země, která se vymanila z dvě a půl století trvající izolace. Po řadě bitev na liaotungském poloostrově byly ruské armády vytlačeny z jižního Mandžuska a bitva u Cušimy skončila katastrofální porážkou carského námořnictva. Široké společenské vrstvy v Rusku válku odmítaly a země se ocitla na pokraji revoluce. Japonsko sice dosáhlo vítězství, ale ekonomika byla válkou silně postižena a země se potýkala s rychle narůstajícími zahraničními dluhy. Kromě toho se silám dislokovaným v Mandžusku prodloužily zásobovací trasy. Rusové neztratili žádné území a nadále přisunovali posily po Transsibiřské magistrále. Japonsko shledávalo vleklou válku jako nevýhodnou a již v červenci 1904 začala vláda hledat prostředníka, který by pomohl dosáhnout příměří.[3]
Po oslovení japonskou stranu se role zprostředkovatele ujal americký prezident Theodore Roosevelt, který veřejně vyjádřil projaponský postoj na začátku války. Jak ale válka postupovala, Roosevelt začal projevovat obavy z vojenské síly Japonska a dopadu posílení na dlouhodobé zájmy Spojených států v Asii. V únoru 1905 poslal Roosevelt návrhy ruské vládě prostřednictvím amerického vyslance v Petrohradě. Rusové zpočátku nereagovali a Mikuláš II. se stále domníval, že Rusko časem dosáhne převahy a nakonec zvítězí. V tu chvíli se i Japonci stavěli k uzavření míru vlažně, neboť série vítězství pokračovala bez přerušení. Po bitvě u Mukdenu, která byla z hlediska živé síly i materiálních zdrojů pro obě strany mimořádně nákladná, však japonský ministr zahraničí Jutaró Komura usoudil, že nastal čas, aby se zasadil o urovnání.[3]
Masatake Terauči, japonský ministr války, se 8. března 1905 sešel s americkým velvyslancem v Japonsku Lloydem Griscomem proto, aby tlumočil Rooseveltovi, že Japonsko je připraveno jednat. Z ruské strany však žádná reakce nepřicházela. Teprve dva dny po ztrátě ruského loďstva v bitvě u Cušimy se Mikuláš II. sešel s velkoknížaty a s vojenským velením a svolil k mírovým jednáním. Jako místo pro jednání Roosevelt zvolil Portsmouth v New Hampshire především proto, že rozhovory začaly v srpnu a chladnější klima v Portsmouthu bylo příznivější, než vrcholící léto ve Washingtonu, D.C.[3]
Portsmouthská mírová konference
[editovat | editovat zdroj]Japonskou delegaci vedl ministr zahraničí Jutaró Komura, doprovázel jej vyslanec ve Washingtonu Kogoró Takahira. Ruskou delegaci vedl bývalý ministr financí Sergej Witte, doprovázený bývalým vyslancem v Japonsku Romanem Rosenem a odborníkem na mezinárodní právo a arbitráž Friedrichem Martensem.[4] Obě delegace přijely do Portsmouthu 8. srpna a ubytovaly se v New Castle v Hotelu Wentworth (kde bylo podepsáno příměří) a každý den byli převáženi přes řeku Piscataqua na námořní základnu v Kittery v Maine, kde jednání probíhala.
Jednání probíhala v budově General Stores (nyní číslo 86). Mahagonový nábytek v jednací místnosti byl objednán ve Washingtonu podle vzoru z Cabinet Room v Bílém domě.
Před zahájením jednání zaujal Mikuláš II. tvrdou linii a zakázal svým delegátům souhlasit s jakýmikoli územními ústupky, reparacemi či s omezeními v rozmístění ruských sil na Dálném východě.[3] Japonci požadovali uznání jejich zájmů v Koreji, odsun všech ruských sil z Mandžuska a značné reparace. Jako trumf Japonci vznesli požadavek na uznání držby Sachalinu, který ovládli teprve v červenci 1905.[3]
Mezi 9. a 30. srpnem se uskutečnilo celkem 12 zasedání. Během prvních osmi setkání delegáti dosáhli shody v osmi bodech, mezi jiným se dohodli na okamžitém příměří, uznání japonských nároků v Koreji a odchodu ruských vojsk z Mandžuska. Dále na Rusku požadovali navrácení pronajatých území Číně (Port Arthur a Dalnyj) a předání Jihomandžuské železniční společnosti a těžebních koncesí Japonsku. Čínskou východní dráhu v severním Mandžusku si Rusové měli ponechat.[3]
Na zbývajících čtyřech jednáních se řešily nejsložitější záležitosti: otázka reparací a otázka územních změn. 18. srpna Roosevelt doporučil, aby Rosen navrhl k vyřešení územních nároků Sachalin rozdělit. 23. srpna však Witte navrhl, aby si Japonci ponechali Sachalin a upustili od nároků na reparace. Když Komura návrh zamítl, Witte varoval, že byl pověřen, aby ukončil jednání a že válka bude pokračovat. Toto ultimátum přišlo v okamžiku, kdy do Mandžuska dorazily čtyři nové ruské divize a kdy ruská delegace začala okázale balit kufry a hotovit se k odjezdu. Witte byl přesvědčen, že Japonci si nemohou dovolit znovu zahájit válku, a prostřednictvím tisku a s pomocí amerických hostitelů vyvíjel nátlak,[4] aby přesvědčil Japonce, že peněžní kompenzace je něco, s čím Rusko nikdy nebude souhlasit.[5] Komura nakonec Wittemu ustoupil a výměnou za jižní polovinu Sachalinu Japonci upustili od nároků na odškodnění.[3]
Smlouva byla podepsána 5. září, ratifikována byla japonskou Tajnou radou 10. října[6] a v Rusku 14. října 1905.
Důsledky
[editovat | editovat zdroj]Podpis smlouvy okamžitě vyřešil spory na Dálném východě a na tři desetiletí zajistil mírové soužití ve válce zúčastněných stran. Smlouva potvrdila vzestup Japonska mezi přední mocnosti ve východní Asii a přiměla Rusko opustit expanzionistickou politiku.
Ale Japonci smlouvu nepřijali.[7] Veřejnost si byla vědoma nepřerušeného řetězce vojenských vítězství nad Rusy, ale nevnímala vynaložené náklady. Ve světle vítězství se výsledek smlouvy zdál být rezignací před evropskými mocnostmi a frustrace přivedla k Hibijským nepokojům a k pádu kabinetu Taró Kacury 7. ledna 1906.[3]
Díky roli, kterou sehrál americký prezident Theodore Roosevelt, se Spojené státy staly nepominutelnou silou světové diplomacie. Roosevelt obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu míru za zprostředkování mírových rozhovorů a za podporu během jednání. A to přesto, že do Portsmouthu vůbec nedorazil.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treaty of Portsmouth na anglické Wikipedii.
- ↑ "Text of Treaty; Signed by the Emperor of Japan and Czar of Russia", The New York Times. October 17, 1905.
- ↑ a b Лукоянов, И. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-07-28]. Heslo ПО́РТСМУТСКИЙ МИР 1905. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-24. (rusky)
- ↑ a b c d e f g h Kowner, Historical Dictionary of the Russo-Japanese War, 300-304.
- ↑ a b Jukes, The Russo-Japanese War 1904–1905, p. 86-90.
- ↑ White, JA: "Portsmouth 1905: Mír nebo Truce?" , Journal of Peace Research , 6 (4): 362
- ↑ Partial record of Privy Council meeting to ratify the treaty (from the National Archives of Japan)
- ↑ "Japan's Present Crisis and Her Constitution; The Mikado's Ministers Will Be Held Responsible by the People for the Peace Treaty – Marquis Ito May Be Able to Save Baron Komura," New York Times. September 3, 1905.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ZUBOV, Andrej Borisovič, ed. Dějiny Ruska 20. století. Překlad Libor Dvořák et al. 1. vyd. Praha: Argo, 2014–2015. 949 s. ISBN 978-80-257-0964-1. Kapitola 1.2.2. Portsmouthský mír, s. 150–151.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Portsmouthská smlouva na Wikimedia Commons 
Dílo Treaty of Portsmouth ve Wikizdrojích (anglicky)- Dílo Портсмутский мирный договор ve Wikizdrojích (rusky)
- Portsmouthská mírová smlouva na webových stránkách Japonsko-americké společnosti v New Hampshire
