| dbo:abstract
|
- Obětní stůl je nepřesný zlidovělý výraz pro oltář stojící zpravidla před tzv. hlavním oltářem, zavedený po reformách liturgie, které byly provedeny po Druhém vatikánském koncilu v 70. letech 20. století. Ačkoli koncil konkrétně toto přímo nenařídil, jak se zastánci této reformy mylně domnívají, jedná se de iure o provizorní řešení, umožněné ihned po koncilu než se původní oltář upravil tak, aby vyhovoval novým předpisům, tedy aby se dal pohodlně obcházet, přičemž pozice celebranta směrem k lidem není povinná, ale musí být možná – jak vyplývá z odpovědi Kongregace pro božský kult z roku 2000. Pokud však nebylo možné původní oltář bez jeho umělecko-historicko-estetického poškození takto upravit, muselo podle instrukcí být toto provizorium odstraněno a nadále se musí používat původní oltář. Není totiž z předpisů ani z principu možné před sebe postavit dva oltáře. Téměř padesát let po koncilu většina kostelů, kde není možné změny provést, dodnes neuposlechla instrukci z Říma a toto dávno zrušené provizorium protiprávně ponechává a dokonce nově zavádí např. kolegiátní chrám sv. Václava v Mikulově. Pouze pokud původní byť kamenný oltář znemožňuje aktivní účast věřících, tedy je například příliš vzdálen od věřících a není proto na něj dobře nebo vůbec vidět, je podle Caeremoniale romanum možné trvale postavit před takový oltář nový kamenný oltář, který se nadále bude používat při slavení liturgie, kolem tohoto oltáře musí však být dostatečný prostor, pro pohodlný a důstojný průběh liturgie - jedná se vlastně o tzv. Volksaltar, který se v německy mluvících zemích používal již dávno před reformou koncilu. Důvodem pro postavení takového oltáře ale podle platných předpisů není pouhá nemožnost u něho celebrovat mši svatou orientovaně tzv. tváří k lidu, neboť tímto samým faktem není znesnadněna, nebo dokonce znemožněna aktivní účast věřících na mši. Obětní stůl, správně tedy oltář, má obvykle formu obdélného, případně čtvercového stolu, který má být nejlépe pevný z kamene,případně ze dřeva. Ve středu pevného oltáře má být zapuštěný do jeho desky, ve které se ukládají ostatky svatých, nejlépe světce, kterému je příslušný kostel zasvěcen. (cs)
- Als Volksaltar bezeichnet man heute im Allgemeinen den frei stehenden Altar in römisch-katholischen Kirchen, an dem der Priester den Eucharistieteil der heiligen Messe den Gläubigen zugewendet (versus populum) zelebriert. Ziel ist, dass die Mitfeiernden sich als um den Altar Versammelte erfahren. Der Altar ist „der Mittelpunkt der Danksagung, die in der Eucharistie vollzogen wird“ (Grundordnung des Römischen Messbuchs, Nr. 296). Er ist daher zugleich der wahre innere Osten des Glaubens, zu dem man aus beliebiger und unterschiedlicher Himmelsrichtung blicken kann. Ist der Volksaltar ein feststehender, geweihter Altar, gilt er als der eigentliche Hauptaltar (altare maius, Hochaltar) der Kirche, selbst wenn sich der früher gottesdienstlich gebrauchte Hochaltar, etwa seines künstlerischen Wertes wegen, weiterhin im Kirchenraum befindet. Volksaltar ist somit zwar ein unter deutschsprachigen Katholiken geläufiger Ausdruck, jedoch kein Fachbegriff liturgierechtlicher oder überhaupt wissenschaftlicher Art. Dies gilt auch für die alternativ gebrauchte Bezeichnung Zelebrationsaltar (weil für die Zelebration der Gemeindemesse benutzt). (de)
- The term people's altar is generally used to refer to the free-standing altar in Catholic churches, where the priest celebrates the Eucharistic part of Holy Mass turned towards the faithful (versus populum), so that those who join in the celebration can experience themselves as gathered around the altar. As a result of the Liturgical Movement in the 19th and early 20th century and the (now sometimes disputed) work of and , people's altars where set up especially after the following the Second Vatican Council and became ″the symbol of the new liturgy″. Catholics consider it as the "center of the thanksgiving that is accomplished through the Eucharist". If a people's altar is a fixed, consecrated altar, it is regarded as the actual main altar (altar maius, high altar) of the church, even if the high altar, standing against the apsidal wall and formerly used for worship, is still located in the church, for example due to its artistic value. (en)
- Een volksaltaar is een altaar in katholieke kerken dat in het priesterkoor of soms zelfs onder de viering is opgesteld en waaraan de priester de H. Mis veelal opdraagt gericht naar het volk en met zijn rug gekeerd naar het oosten. Volksaltaren zijn een recent verschijnsel. De meeste werden geplaatst na het Tweede Vaticaans Concilie (1962-1965) met de betrachting om de gelovigen beter te betrekken bij de eucharistieviering. Om ze te plaatsen werden vaak de communiebank, het koorhek of de preekstoel afgebroken. De oosters-katholieke kerken en de orthodoxe kerken kennen het fenomeen van volksaltaren niet: de priester draagt er, net zoals bij de Tridentijnse Liturgie in de Latijnse Kerk, de H. Liturgie op aan het hoogaltaar gericht naar het oosten, omdat christenen Jezus Christus zien als het 'Licht van de Wereld' en de 'Zon der Gerechtigheid' (Johannes 8, 12; Mal. 3, 20). Het is ook in het oosten dat Jezus volgens de Bijbel zal terugkeren om de levenden en de doden te oordelen : "Want zoals de bliksem vanuit het oosten komt en tot in het westen zichtbaar is, zo zal het zijn met de komst van de Mensenzoon" (Matteüs 24, 17). (nl)
|
| rdfs:comment
|
- Obětní stůl je nepřesný zlidovělý výraz pro oltář stojící zpravidla před tzv. hlavním oltářem, zavedený po reformách liturgie, které byly provedeny po Druhém vatikánském koncilu v 70. letech 20. století. Ačkoli koncil konkrétně toto přímo nenařídil, jak se zastánci této reformy mylně domnívají, jedná se de iure o provizorní řešení, umožněné ihned po koncilu než se původní oltář upravil tak, aby vyhovoval novým předpisům, tedy aby se dal pohodlně obcházet, přičemž pozice celebranta směrem k lidem není povinná, ale musí být možná – jak vyplývá z odpovědi Kongregace pro božský kult z roku 2000. (cs)
- Als Volksaltar bezeichnet man heute im Allgemeinen den frei stehenden Altar in römisch-katholischen Kirchen, an dem der Priester den Eucharistieteil der heiligen Messe den Gläubigen zugewendet (versus populum) zelebriert. Ziel ist, dass die Mitfeiernden sich als um den Altar Versammelte erfahren. Der Altar ist „der Mittelpunkt der Danksagung, die in der Eucharistie vollzogen wird“ (Grundordnung des Römischen Messbuchs, Nr. 296). Er ist daher zugleich der wahre innere Osten des Glaubens, zu dem man aus beliebiger und unterschiedlicher Himmelsrichtung blicken kann. (de)
- The term people's altar is generally used to refer to the free-standing altar in Catholic churches, where the priest celebrates the Eucharistic part of Holy Mass turned towards the faithful (versus populum), so that those who join in the celebration can experience themselves as gathered around the altar. As a result of the Liturgical Movement in the 19th and early 20th century and the (now sometimes disputed) work of and , people's altars where set up especially after the following the Second Vatican Council and became ″the symbol of the new liturgy″. (en)
- Een volksaltaar is een altaar in katholieke kerken dat in het priesterkoor of soms zelfs onder de viering is opgesteld en waaraan de priester de H. Mis veelal opdraagt gericht naar het volk en met zijn rug gekeerd naar het oosten. Volksaltaren zijn een recent verschijnsel. De meeste werden geplaatst na het Tweede Vaticaans Concilie (1962-1965) met de betrachting om de gelovigen beter te betrekken bij de eucharistieviering. Om ze te plaatsen werden vaak de communiebank, het koorhek of de preekstoel afgebroken. (nl)
|
