Kaťuša (raketomet)

Raketomet Kaťuša BM-13 na podvozku ZIS-6

Kaťuša při odpálení rakety

Vojáci nabíjející Kaťušu

Raketomet Kaťuša BM-13N na podvozku Studebaker US6

Raketomet Kaťuša BM-31-12 na podvozku ZIS-12

Raketomet Kaťuša na podvozku ZIL-151

Kaťuša je typ raketového dělostřelectva vyráběný a nasazený Sovětským svazem za druhé světové války.

Lafetované raketomety tohoto typu odpalovaly výbušniny do cílové oblasti rychleji než běžné dělostřelecké zbraně, ale s nižší přesností a vyžadovaly delší čas na opětovné nabití. Ve srovnání s polními děly jsou zranitené, ale levné, snadno se vyrábějí a jsou použitelné na jakémkoli podvozku. Druhoválečné Kaťuše, první sovětské masově vyráběné samohybné dělostřelecké zbraně, byly obvykle montovány na podvozku obyčejných náklaďáků. Tato mobilita dala Kaťuším a dalším samohybným dělostřeleckým prostředkům jednu výhodu: schopnost velké palby najednou a poté se stáhnout před nepřátelským útokem proti minometným a dělostřeleckým jednotkám (taktika “counter-battery fire”).

Mezi druhoválečné Kaťuše patřily raketomety BM-13, lehký BM-8 a těžký BM-31.

Vývoj

Vývoj raket začal v Sovětském svazu již na přelomu 20. a 30. let 20. století. Roku 1933 byl ustanoven Reaktivní vědeckovýzkumný ústav, jehož úkolem bylo vojenské využití raketových střel. Na Kaťuše pracovali inženýři Georgij E. Langemak, Vladimir Artemiev, Boris Petropavlovskij, Jurij Pobedonoscev a další pod Langemakovým vedením. V roce 1937 byl Langemak uvězněn, mučen, odsouzen v zinscenovaném procesu a popraven.

V prosinci 1937 byly jako první operačně zavedeny letecké rakety RS-82 a bojově nasazeny u letounů I-15 a I-16 u Chalchyn Golu. O rok později byly zavedeny těžší RS-132, které měly dostřel 7 100 m. Z leteckých raket pak byly pro raketové polní dělostřelectvo odvozeny pozemní střely M-13 Kaťuša (ráže 132 mm, dostřel 8,5 km) a mohutnější nadkaliberní M-31 Váňuša (ráže 300 mm, dostřel 2,8 km).

V průběhu války však byly používány i jiné typy, např. M-8 (ráže 82 mm, dostřel 5,5 km) , či M-20 (ráže 132 mm, dostřel 5 km) V květnu 1939 bylo připraveno na zkoušky odpalovací zařízení, kterým byl 24-násobný raketomet na podvozku nákladního automobilu ZIS 6.

Později se začala vyrábět zdokonalená verze pod označením M-132 nebo MU-2 s 8 kolejnicovými rampami pro redukovaný počet 16 střel. Dalšími verzemi byla odpalovací zařízení pro 36 a dokonce i 48 raket. Jako podvozku bylo použito sovětských nákladních automobilů ZIS 5 a ZIS 6. Později se začaly používat automobily dodané z USA (Ford-Marmon, Chevrolet, Studebaker US6). Raketomety „Kaťuša“ byly umísťovány i na podvozcích lehkých tanků (T-40, T-60) a pásových traktorů (STZ-5). Po druhé světové válce byly montovány na podvozky sovětských nákladních automobilů ZIL-151 (ozn. ZIS-151).

Bojové nasazení

Prvních sedm raketometů bylo nasazeno do boje 14. července 1941 u města Rudnja. Pokusná baterie zařízení BM-13 na podvozcích automobilů ZIS-6 vypáila salvu reaktivních střel na jednotky německé 5. pěchotní divize. Zde poprvé Němci uslyšeli typický skřípavý hvízdot odpálených Kaťuší, kterým později začali říkat „Stalinovy varhany“ (Stalinorgel). 16. července 1941 vystřelila pokusná baterie salvu reaktivních střel na železniční uzel a křižovatku v Orši. Salva způsobila Němcům těžké ztráty a silný požár, který hořel několik dní.

Přestože na začátku bojů na východní frontě fungovala jen 1 baterie těchto raketometů už za rok bylo na frontě 216 oddílů vyzbrojených gardovými minomety, jak se kaťuše oficiálně nazývaly. Koncem roku 1944 již Rudá armáda disponovala více než 10 000 raketomety Kaťuša.

Z raketometů BM 13-16 se stala obávaná zbraň. Spolu s tankem T-34 se stala jenou z nejpoužívanějších sovětských motorizovaných zbraní. Salvový princip pak udělal z nepřesnosti raket jejich výhodu. Velký rozptyl umožnil salvě raket vypálené jedním směrem pokrýt značný cílový prostor smrští střepin, která ničila vše živé. Raketomety „Kaťuša“ se staly jedním ze symbolů Velké vlastenecké války.

Proti tankům byly kaťuše poměrně neúčinné. Skoro dvě třetiny Kaťuší byly v bitvách zničeny. Bylo to zejména proto, že neměly žádnou pasivní ochranu, která z nich dělala lehké cíle i pro nepřátelské letectvo.

Technické a provozní parametry

• Automobil: ZIS-6
• Osádka: 3 (řidič, velitel, nabíječ)
• Pancéřování max. 30 mm
• maximální rychlost: 50 km/h
• Dojezd: 180 km
• Hmotnost: 5730 kg
• Výzbroj: dle typu odpalovacího zařízení a typu raket
• Dostřel: dle typu raket

Typy raket

• M-8: ráže 82 mm, váha 8 kg, z toho 0,64 kg trhaviny, 1,18 kg hnací náplň. Dostřel 5515 m, rychlost 315 m/s.
• M-13: ráže 132 mm, váha 42,5 kg, z toho 4,9 kg trhaviny, 7,1 kg hnací náplň. Dostřel 8470 m, rychlost 355 m/s, dálková a stranová odchylka 130×188 m, tah raketového motoru 19,6 kN.
• M-13UK: verze s pomocnou autorotací pomocí tangenciálních trysek (12 otvorů pr. 2,9 mm). Zlepšena přesnost, dolet ale klesl na 7000 m.
• M-13DD: verze vzniklá spojením dvou motorů za sebe. Celková váha 62,5 kg, dostřel cca 12000 m.
• M-20: nová trhavá hlavice ráže 132 mm, 18,4 kg trhaviny, dolet 5050 m
• M-30/31
• Verze M-30: Vznikla připojením nadrážové hlavice k motoru z rakety M-13. ráže 300 mm, celková váha 76 kg, z toho 28,9 kg trhavina. Dostřel 2800 m, rychlost 200 m/s, dálková a stranová odchylka 80×140 m.
• Verze M-31: zdokonalená verze M-30 s novým motorem o průměru 140 mm, délka komory 926 mm, pohonná náplň 11,25 kg. Dostřel 4325 m, rychlost 255 m/s, dálková a stranová odchylka 96×216 m.
• Verze M-31UK - verze s pomocnou autorotací pomocí tangenciálních trysek (4 trysky pr. 2,9 mm). Zlepšena přesnost (50×80 m), dolet klesl na 4000 m.

Externí odkazy

• Galerie Kaťuša na Wikimedia Commons