Iris (opera)
| Iris | |
|---|---|
| Iris | |
 Plakát z roku 1898 | |
| Základní informace | |
| Žánr | veristická opera |
| Skladatel | Pietro Mascagni |
| Libretista | Luigi Illica |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | italština |
| Datum vzniku | 1898 |
| Premiéra | 22. listopadu 1898, Operní divadlo v Římě |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Iris je opera ve třech dějstvích italského skladatele Pietra Mascagniho složená na libreto Luigiho Illicy. Premiéra se konala 22. listopadu 1898 v Operním divadle v Římě. Děj je umístěn do středověkého Japonska.
Pozadí vzniku
[editovat | editovat zdroj]Iris je sedmou operou italského skladatele Pietra Mascagniho. V roce 1896 přinesl libretista Luigi Illica Mascagnimu návrh opery, která měla být italskou odpovědí na symbolismus a zároveň reakcí na tehdejší okouzlení Dálným Východem. Mascagni se do zpracování pustil s velkým entusiasmem. Studoval japonskou hudbu a její prvky, ovšem přizpůsobené vlastním potřebám, promítl do hudebního doprovodu opery. V orchestru tak mají předepsané party například gong, zvonkohra, nebo japonská loutna šamisen.[1]
Premiéra se konala 22. listopadu 1898 v Operním divadle v Římě. Dirigoval sám Mascagni, v roli Iris se představila rumunská sopranistka Hariclea Darclée, pozdější první Pucciniho Tosca.[1]
Obsazení
[editovat | editovat zdroj]| Role | Typ hlasu | Obsazení při premiéře, 22. listopad 1898[2] (dirigent: Pietro Mascagni) |
|---|---|---|
| Iris | soprán | Hariclea Darclée |
| slepec | bas | Giuseppe Tisci Rubini |
| Osaka | tenor | Fernando De Lucia |
| Kyoto | baryton | Guglielmo Caruson |
| gejša | soprán | Ernestina Tilde Milanesi |
| kramář | tenor | Eugenio Grossi |
| hadrář | tenor | Piero Schiavazzi |
| Sbor: prodavači, gejši, pradleny, samurajové, měšťané | ||
Obsah
[editovat | editovat zdroj]Děj se odehrává ve středověkém Japonsku.
1. dějství
[editovat | editovat zdroj]Iris je mladou a nevinnou dívkou, která si v zahradách užívá sluneční svit a prosté radosti života. Osaka, mladý šlechtic a dobrodruh, jí spatří a zatouží po ní. Naplánuje její únos, v čemž mu pomáhá Kyoto, majitel vykřičeného domu. Zaranžují představení loutkového divadla, v jehož průběhu je Iris vylákána z domova a unesena do města, do Kyotova domu zvaného Jošiwara. Jejímu slepému otci je namluveno, že Iris do města odešla ze své vůle.
2. dějství
[editovat | editovat zdroj]V Jošiwaře, kde podle libreta slunce nikdy nesvítí, se Iris probouzí dezorientovaná a zmatená. Navštíví jí Osaka a neúspěšně se jí pokouší svést. Unaven její prostotou a nevinností tedy nařídí Kyotovi, aby se jí zbavil. Ten však, v touze po penězích, jí na balkoně domu ukáže davům. Mezi lidmi venku je i její otec, který se stále domnívá, že do vykřičeného domu odešla ze své vůle. Opakovaně jí prokleje a naplive jí do tváře. Iris otcovo jednání nechápe a je zničena. Než kdokoli, včetně vracejícího se Osaky, kterého sužují výčitky svědomí, stihne zasáhnout, Iris vběhne zpátky do domu a skočí z okna do kanálové šachty.
3. dějství
[editovat | editovat zdroj]Další den, ve stoce, hadráři přijdou okrást domněle mrtvou Iris o její hedvábný oděv. Iris se probouzí, čímž hadráře vyděsí a ti utečou. Rychle však upadá do deliria, ve kterém slyší postupně tři hlasy: Osaky, Kyota a nakonec jejího slepého otce. Všichni se jí vysmívají. Uklidní se, až když ucítí teplé paprsky vycházejícího Slunce. Umírá a její duše je odnášena do Nebe.
Zpěvy
[editovat | editovat zdroj]Nejznámějšími zpěvy jsou sborový zpěv "Inno al Sole" ("Sluneční hymnus"), který operu uvádí a uzavírá, a tenorová árie (serenáda) "Apri la tua finestra" ("Otevři mi okno"), ketrou zpívá Ósaka pro Iris v průběhu loutkového představení v 1. dějství.
Přijetí
[editovat | editovat zdroj]Přijetí bylo zřejmě smíšené. Zatímco hudba je v dobovém tisku chválena, libreto je kritizováno. Především třetí akt je označován za zklamání. Soudilo se, že opera těžko pronikne za hranice Itálie. Již o rok později se však opera hrála v Miláně, následoval Frankfurt nad Mohanem, Barcelona, Káhira, Lisabon, Filadelfie, New York a další místa.[1]
V roce 1925 v době Mascagniho návštěvy Prahy je opera v tisku označována za velmi populární s tím, že měla velký vliv na hudební vývoj v Itálii a ve Francii.[1]
České divadelní premiéry se opera dočkala až v roce 2019, kdy jí uvedlo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni.
Nahrávky
[editovat | editovat zdroj]- 1989 Zpívají: Ilona Tokody, Plácido Domingo, Juan Pons, Heinrich Weber a další. Sbor Bavorského rozhlasu a Mnichovský rozhlasový orchestr, dirigent: Giuseppe Patané. Vydavatelství CBS Records, vydáno 14. července 1989.[3]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iris (opera) na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d REITTEREROVÁ, Vlasta. Zpola (?) zapomenuté opery: Pietro Mascagni [online]. Opera Plus, 2017-07-10 [cit. 2019-03-18]. Dostupné online.
- ↑ CASAGLIA, Gerardo. L'Almanacco di Gherardo Casaglia [online]. [cit. 2019-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Pietro Mascagni, Placido Domingo, Ilona Tokody, Juan Pons, Münchner Rundfunkorchester, Giuseppe Patanè - Iris. Discogs [online]. [cit. 2019-09-07]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Iris na Wikimedia Commons - Libreto v italštině
