René Lalique
| René Lalique | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | René Jules Lalique |
| Narození | 6. dubna 1860 Aÿ |
| Úmrtí | 1. května 1945 (ve věku 85 let) Paříž |
| Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise |
| Povolání | zlatník, stained-glass artist, klenotník, umělec, designér šperků, foukač skla a medailér |
| Rodiče | Olympe Lalique |
| Manžel(ka) | Alice Ledru Marie-Louise Lambert |
| Partner(ka) | Claudine-Juliette Le Mesnil Marie-Jeanne Anère |
| Děti | Marc Lalique Suzanne Laliqueová-Havilandová Georgette-Renée Lalique René-Claude Le Mesnil Raymond Lalique Renée Georgette Lalique |
| Příbuzní | Marie-Claude Lalique (vnučka) |
| Ocenění | rytíř Řádu čestné legie (1898) důstojník Řádu čestné legie (1900) komandér Řádu čestné legie (1926) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
René Jules Lalique (6. dubna 1860 v Ay – 1. května 1945 v Paříži) byl francouzský umělecký sklář, klenotník a designér známý svými nádobkami na parfémy, vázami, šperky, lustry, hodinami a ozdobami kapot automobilů.[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]Laliq se narodil v Ay, ale když mu byly dva roky, jeho rodina se přestěhovala na předměstí Paříže, ale na letní dovolenou se vracela do Ay. Po smrti svého otce se Lalique vyučil u zlatníka Louise Aucoca v Paříži.
V roce 1872, když mu bylo dvanáct, vstoupil do Collège Turgot, kde začal kreslit a skicovat. Navštěvoval v letech 1874–1876 také večerní kurzy na výtvarné škole École des arts décoratifs. Poté strávil dva roky na umělecké škole Crystal Palace School of Art v Sydenhamu v Londýně. Pak byl učněm u předního pařížského secesního klenotníka a zlatníka Louise Aucoca.
Po návratu z Anglie pracoval jako nezávislý umělec a navrhoval šperky pro francouzské klenotníky Cartiera, Boucherona a další. V roce 1885 zahájil vlastní podnikání a navrhoval a vyráběl šperky a jiné skleněné předměty. Po roce 1895 tvořil Lalique také pro pařížský obchod Samuela Binga Maison de l'Art nouveau, který dal secesi její francouzské jméno. Jedním z hlavních patronů Laliqua byl Calouste Sarkis Gulbenkian, který mu během téměř 30 let dal více než 140 zakázek.[2]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Lalique se nejvíc proslavil svými výtvory ze skla,[3] od 20. let 20. století ve stylu art deco. Navrhl například prosvětlené skleněné stěny a elegantní barevné skleněné sloupy v jídelně a „grand salonu“ lodi Normandie nebo vnitřní vybavení, kříž, přepážky, retábulum a křtitelnici v kostele svatého Matouše v Millbrooku na ostrově Jersey (Laliqueův „skleněný kostel“).[4]
Jedinečná i komerční díla Reného Laliqua jsou ve sbírkách velkého počtu veřejných muzeí po celém světě; jsou to například Museum Calousta Gulbenkiana v Lisabonu, Laliqueho muzeum v Hakone v Japonsku, Musée Lalique a Musée des arts décoratifs ve Francii, Schmuckmuseum Pforzheim v Německu, Victoria and Albert Museum v Londýně, Metropolitní muzeum a Corning Museum ve státě New York a Rijksmuseum v Amsterdamu.[5]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Duch větru pro společnost Citroën, Blackhawk Museum -
Kůň -
Cikády, Muzeum Calouste Gulbenkian -
Silver Wraith (Stříbrný přízrak) pro Rolls-Royce, 1956, sklo -
Tiara, Museu Calouste Gulbenkian -
Ozdoba kapoty -
Skleněná váza -
Medusa -
Skleněný oltář v kostele sv. Matouše (Skleněný kostel), Millbrook, Jersey -
Brož ve tvaru vážky, 1903, Museu Calouste Gulbenkian -
Skleněná váza, Museu Calouste Gulbenkian -
Přívěsek, Museu Calouste Gulbenkian -
Náhrdelník určený pro druhou Laliqueho manželku, Alici Ledruovou, asi 1897–1999, Metropolitní muzeum umění, New York -
Svítidlo ve velké jídelně v Tokijském metropolitním muzeu umění Teien . -
Svítidlo ve velké jídelně v Tokijském metropolitním muzeu umění Teien. -
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku René Lalique na anglické Wikipedii.
- ↑ Archivovaná kopie [online]. [cit. 2021-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-22.
- ↑ artjewelryforum.org. Dostupné online.
- ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9780810958364.
- ↑ Jane Ashelford, 1980, "Lalique's Glass Church," The Journal of the Decorative Arts Society, Vol. 4, pp. 28–33.
- ↑ Dostupné online."Rene Lalique - A Giant Among Giants". rlalique.com. Retrieved 5 January 2016.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu René Lalique na Wikimedia Commons
