Přeskočit na obsah

Veverka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxVeverka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Veverka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Řádhlodavci (Rodentia)
Čeleďveverkovití (Sciuridae)
Rodveverka (Sciurus)
Binomické jméno
Sciurus vulgaris
Linné, 1758
Rozšíření veverky obecné (červeně)
Rozšíření veverky obecné (červeně)
Rozšíření veverky obecné (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji lze najít v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.[2] Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst.

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Černá forma veverky obecné

Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 a 340 g, někdy i více. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý.[3] Charakteristickým znakem veverky obecné jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i veverka obecná ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů.

Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvena krémově až bíle. Pohlavní dimorfismus není vyvinut. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní na letní. Zimní srst je hustší a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v období mezi srpnem a listopadem.

Ve světě bývá zaměňována s podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), který žije v Severní Americe, a s veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která žije především v Severní Americe a v západní Evropě.

Chování

[editovat | editovat zdroj]

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. Obývá dutiny stromů nebo staví na tlustších větvích u kmene hnízdo o průměru 25–30 cm ve tvaru kukaně, tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Obývá také opuštěná hnízda dravců, případně prázdné ptačí budky. Není teritoriální a okrsky jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta v hnízdě, protože se vyhýbá případnému nebezpečí. Mezi predátory patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, dále také větší draví ptáci, například káně lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví v hnízdě delší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h.[4]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]
Veverka pojídající ořech

Hledáním potravy tráví 60 % až 80 % dne.[5] Tvoří ji především semena šišek, houby, které suší v hnízdě, a různé plody, například vlašské ořechy a lískové oříšky. Část nalezené potravy schovává do „spižíren“ v dutinách stromů, které jí poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. (Vlašské ořechy také běžně zahrabává.) Při konzumaci potravy sedí „na bobku“, přičemž potravu drží v předních končetinách. Ačkoli je strava veverky spíše rostlinná, živí se také lezoucím hmyzem, vejci a mláďaty ptáků v hnízdě, ještěrkami či malými savci. Tímto způsobem doplňuje potřebné živiny, a to především před zimou, kdy je třeba nastřádat tukové zásoby, případně v období březosti.[6][7]

Rozmnožování

[editovat | editovat zdroj]

Někteří jedinci se páří již na konci zimy a na samotném počátku jara, tedy během února a března. Většinou je obvyklejší páření v letním období, během června a července. Samec partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice produkuje. Po setkání začne samec partnerku honit po stromech a činí tak až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se samice vykrmují, aby přibraly na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat.

Dva týdny staré mládě

Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle tři až pět mláďat, která se rodí po 38denní až 39denní březosti. Mláďata se rodí ocáskem napřed a jsou slepá, hluchá a holá. Po narození váží 10 až 15 g a jsou velká jako palec. Plně osrstěná jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75–85 % mláďat, přitom umírá během svého prvního zimního období.[8] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samec o něco později.[zdroj?] Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně tří let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]
Finská veverka obecná. Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků[9]

Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh.[10] Ve druhé polovině 20. století u nás došlo k příkrému poklesu početnosti druhu a z původních 60 000 až 110 000 kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se o 50 let později snížil počet ulovených veverek na několik set jedinců.[11] V posledních třiceti letech je v České republice lov veverek zakázán.

Z celosvětového pohledu nejde o druh ohrožený a v Červeném seznamu IUCN je zařazen v kategorii málo dotčených druhů (LC).[12]

V některých částech světa, např. na Sibiři, se již od starověku veverky loví kvůli kožešině a masu. Na Sibiři se veverčí kožešiny nazývají „běla“ nebo „bělka“ a sloužily jako platidlo nebo součást naturální daně, kterou od domorodců v 17.–19. století vybírali ruští kozáci. Zde má pravděpodobně původ rčení stojí to za starou belu, tj. starou, opelichanou veverčí kožku. V českých zemích byla ve středověku kožešina z šedých veverek známá jako „popelčina“. Veverčí maso se v západní Evropě jedlo až do 17. století. V českých zemích se veverčí maso jedlo i ve 30. letech 20. století[13].

V současné době veverku obecnou nejvíce ohrožuje ztráta lesů, jejího přirozeného prostředí, a v některých zemích konkurence zavlečené veverky popelavé. Ta v 19. století vytlačila původní veverku obecnou například z rozsáhlých oblastí Spojeného království. V roce 1948 byla vysazena také v severní Itálii. Dvě desetiletí se vyskytovala pouze v jedné lokalitě, ale na začátku 70. let začala expandovat do okolí a vytlačovat veverku obecnou. Odborníci v roce 2003 odhadovali, že se populace rozrostla na tisíce jedinců.[14]

Poddruhy

[editovat | editovat zdroj]

Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tím někteří zoologové ve světě nesouhlasili. V roce 1971 bylo schváleno 16 poddruhů, které se rozlišují dodnes (viz níže).[15][16]

  • Sciurus vulgaris altaicus Serebrennikov, 1928
  • S. v. anadyrensis Ognev, 1929
  • S. v. argenteus Kerr, 1792
  • S. v. balcanicus Heinrich, 1936
  • S. v. bashkiricus Ognev, 1935
  • S. v. fuscoater Altum, 1876
  • S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804
  • S. v. infuscatus Cabrera, 1905
  • S. v. italicus Bonaparte, 1838
  • S. v. jacutensis Ognev, 1929
  • S. v. jenissejensis Ognev, 1935
  • S. v. leucourus Kerr, 1792
  • S. v. mantchuricus Thomas, 1909
  • S. v. meridionalis Lucifero, 1907
  • S. v. rupestris Thomas, 1907
  • S. v. vulgaris Linnaeus, 1758

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Red Squirrel na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Veverka obecná, s. 137. 
  3. ↑ GAISLER, Jiří; DUNGEL, Jan. Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. S. 58. 
  4. ↑ BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online. 
  5. ↑ WAUTERS, Luc and DHONDT, André A. Spacing behaviour of red squirrels, Sciurus vulgaris: variation between habitats and the sexes. Animal Behaviour. 1992, vol. 43, iss. 2, s. 297–311.
  6. ↑ BOUCHNER, Miroslav. Kapesní atlas savců. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1982. 193 s. (Obrazové atlasy pro všeobecné vzdělávací školy. Živočišná výroba). OCLC 42172478 S. 60. 
  7. ↑ REICHHOLF, Josef. Savci. Praha: Ikar, 1996. 287 s. (Průvodce přírodou). ISBN 80-85944-37-5. S. 68–70. 
  8. ↑ GURNELL, John. Squirrel numbers and the abundance of tree seeds. Mammal Review. October 2008, vol. 13, no. 2–4, s. 133–148. DOI: 10.1111/j.1365-2907.1983.tb00274.x
  9. ↑ BJÖRKLUND, Tom; KINNUNEN, Heidi. Kotimaan luonto. Porvoo: WSOY, 2004. ISBN 951-0-26351-6. (finsky) 
  10. ↑ KADLÍKOVÁ, Lenka. Veverka obecná – roztomilá ozdoba našich lesů a parků. In: Příroda.cz [online]. 29. srpna 2022 [cit. 18. 3. 2023]. ISSN 1801-2787. Dostupné z: https://www.priroda.cz/clanek/veverka-obecna-roztomila-ozdoba-nasich-lesu-a-parku/
  11. ↑ ANDĚRA, Miloš a KOŘÍNEK, Milan. Veverka obecná. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2023 [cit. 18. 3. 2023]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id20583/
  12. ↑ Archivovaná kopie. www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2008-02-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-11. 
  13. ↑ DIVIŠOVÁ, Jaroslava. Osobní sdělení Jaroslava Hodka (* 21. 2. 1905 Vřesovice u Kyjova, † 27. 3. 1967 Dobruška), faráře CČSH v Dobrušce.
  14. ↑ BERTOLINO, Sandro. Introduction of the American grey squirrel (Sciurus carolinensis) in Europe: a case study in biological invasion. Current Science [online]. 2008, vol. 95, no. 7, publ. 10 october 2008, s. 903–906. Dostupné z: https://midwalesredsquirrels.org/wp-content/uploads/2015/04/Impact-of-GS-in-mainland-Europe.pdf Archivováno 28. 7. 2020 na Wayback Machine.
  15. ↑ SIDOROWICZ, J. Problems of subspecific taxonomy of squirrel (Sciurus vulgaris L.) in Palaearctic. Zoologischer Anzeiger. 3 July 1971, 187, s. 123–142.
  16. ↑ LURZ, Peter W. W.; GURNELL, John and MAGRIS, Louise. Sciurus vulgaris. Mammalian Species. Jul. 15, 2005, no. 769, s. 1–10.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BARUŠ, Vlastimil et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. 2, Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi, savci. Ilustroval Jan Dungel. Praha: Státní zemědělské nakl., 1989. 133 s. S. 89–90.
  • BARUŠ, Vlastimil et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. 2, Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi, savci. Ilustroval Jan Dungel. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakl., 1990. 133 s. Lesnictví, myslivost a vodní hospodářství. ISBN 80-209-0060-8.
  • Jarní příběhy. TV dokumentární film. Německo, 2015. Prima ZOOM, 18. 3. 2023. 21.05–22.10.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Veverka_obecná&oldid=24304786“