Antologie z oper/André Chénier

Antologie z oper
Giordano Umberto	André Chénier	Gluck Kryštof Vilibald

Údaje o textu
Titulek:	André Chénier
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 2., str. 69–71 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

Umberto Giordano: André Chénier

Hudební drama s historickým pozadím o 4 dějstvích. Slova napsal Luigi Illica. Přeložil V. J. Novotný.

Osoby:

André Chénier… tenor.
Charles Gérard… baryton.
Hraběnka Coigny… alt.
Madaléna Coigny… soprán.
Bersi, mulatka… soprán.
Roucher… bas.
Matthieu, zvaný „Populus“, sansculotte… bas.
Madelon… bas.
Incroyable… bas.
Pierre Fléville, romancier ve službě královské… bas.
Abbé, básník… tenor.
Schmidt, žalářník u sv. Lazara, správce domu… bas.
Dumas, předseda výboru pro obecné blaho… bas.
Touquier Timile, veřejný žalobce… bas.

Děj se koná za francouzské revoluce. – První provozování v Miláně r. 1896, v Nár. divadle 5. V. 1897.

Poznámka.

André – Marie de Chénier, rek tklivé opery Giordanovy, narodil se r. 1762 v Cařihradě, kde jeho otec byl konsulem. Přišed do Paříže, záhy se oddal poesii a pokusil se o reformu výrazu francouzského, dodávaje svým veršům neobyčejné ohebnosti. Z básnického díla jeho (Idyles, odes, élegies) dýchá vedle myšlenek moderních obdivuhodná vůně starověku. Jako býval průkopníkem v poesii, tak uvítal i revoluci politickou, již slavil výmluvnými slovy. Ale když se jemné srdce ušlechtilého, krásného mladíka odvracelo od jejích hrůz a ujal se zvláště krále Ludvíka XVI. v dojemné apologii, byl revolučním výborem zatčen a umřel na popravišti po šestiměsíčním vězení dne 25. července 1794. Ve vězení napsal labutí píseň svou, elegii „La jeune Captive“ kterou se loučil se spanilou, mladistvou vévodkyní de Coigny, zároveň uvězněnou ve věznici sv. Lazara. Krasavice byla osvobozena, ale 22letý mladík popraven jako jedna z posledních obětí Robespierra, jenž dne 10. měsíce Thermidoru – tři dny po stětí básníkově – byl svržen.

Jednání I.

V zámku hraběte Coignyho. – přísný, nadutý správce domu komanduje sluhy a lokaje při přenášení nábytku a váz pro výzdobu skleníku. Lokaj Charles Gérard přináší s jinými sluhy těžkou pohovku; zakouší mnoho od správce, protože jím byl překvapen při četbě spisů Rouseauových. Hovoří nejprve k pohovce, pamětnici mnohých událostí, a pospíchá pak pomoci starému otci svému, vlekoucímu ze zahrady kus nábytku. Lituje osudu starce, zevšedivšelého v panské, nevděčné službě, a přísahá pomstu veškeré zpupné, necitlivé šlechtě. Zapomíná však své nenávisti, jakmile s hraběnkou vstoupí spanilá dcera její Madaléna, již potají miluje. Dámy kázaly vše připraviti na slavné přivítání vzácných hostí, majících přispěti k lesku večera, jmenovitě básníka Flévilla a oblíbeného, dvorného abbé z Paříže. Madaléna nerada se strojí dle nestvůrné módy, u dvora předepsané, ačkoliv její družka Berzi shledává ji i v té rozkošnou. Konečně přicházejí pozvaní, a romancier Fléville představuje hosty, jež přivedl s sebou: vlašského skladatele Farinella a mladého básníka Chéniera. Pro potěšení vznešeného světa dává předváděti svou pastýřskou romanci, při níž se však idealista Chénier nudí. Sám ovšem nemíní ničeho přednésti, ačkoli jest společností k tomu vybízen, protože se tu necítí doma. Jestiť synem nové, převratné doby své a projevuje to upřímně ve vášnivé improvisaci, k níž byl podrážděn urážkou spanilé Madaleny, ačkoliv se do ní zamiloval při prvním pohledu na ni. Hlásá v ní vznešené společnosti, aby zanechajíc planých zábav a pohrávání s láskou, snížila se k bědnému, trpícímu lidu, jehož číše utrpení jesti již přeplněna. Mladý nadšenec nesklízí ovšem pochvaly od společnosti kromě od Madalény, která ho prosí za odpuštění, a odchází rozhořčen. Do růžového ovzduší padají zároveň první temné stíny: ozývá se nářek hladového lidu, jenž soucitným Gérardem byl vpuštěn do zámku a prosí o chléb. Vznešená společnost jest tím nadmíru pohoršena, a stará hraběnka vetřelce dává vyhnati i s mladým Gérardem, který odvádí s sebou i otce, chtějícího prositi o milost. Potom káže pokračovati v přerušené gavotě.

Jednání II.

Náměstí na břehu Seiny. – Červnové odpoledne r. 1794. – U stolu před kavárnou sedí André Chénier, vyšinuvší se počátkem revoluce, nyní však zatlačený v pozadí novými muži a obklopený vyzvědači. Jmenovitě „Incroyable“, sloužící bývalému lokajovi Gerardovi, nyní však přednímu členu revoluční vlády, nespouští básníka s očí, protože v něm tuší nebezpečného soka svého pána. V době nebezpečenství Chénierovi stojí po boku upřímný přítel Roucher, jemuž se podařilo opatřiti básníkovi průvodní list do ciziny. Toho však poutá v Paříži hluboká láska k neznámé dámě, jež mu několikráte dojemně psala a dnes jej vyzvala k dostaveníčku. Jest to Madaléna, která improvisací básníkovou byla hluboce dojata, a přichází dnes, kdy jí hrozí nebezpečenství, prositi ho o záchranu. Básník byl přítelem s počátku přiveden k mínění, že neznámá jest jednou z přečetných „merveilleuses“, mezi nimiž se ocitla i družka Madalénina Berzi, zprostředkující mezi nimi dostaveníčko, a chtěl uprchnouti. Poznav však v pisatelce dopisů svou zbožňovanou, přísahá jí chrániti a chce uprchnouti pouze s ní. V rozhodné chvíli staví se milencům v cestu „incroyablem“ přivolaný Gérard, a chce Madalénu odvléci. Chénier tasí zbraň a těžce zraní Gérarda, mezitím co Roucher dívku odvádí do bezpečí. Raněný v návalu šlechetnosti prohlašuje, že neví, kdo jej poranil, a zuřivý lid, chtěje jej pomstíti, spěchá vraždit Girondisty.

Jednání III.

Zasedací síň revolučního soudu. – Matthieu, zvaný „Populus“ mluví ke shromážděnému lidu, aby jej přiměl ke skládání darů pro vlast, která jest ve svrchovaném nebezpečenství. Má však malý úspěch. Tím většího zdaru dodělává se Gérard, jenž vyvázl z nebezpečenství smrti, hrozivší mu po ráně Chénierově. Po jeho procítěné řeči ženy přibíhají a metají všecky skvosty své do osudí. Slepá stařenka, která pozbyla za revoluce syna a vnuka, přivádí druhého, patnáctiletého vnuka, posledního svého rodu, a obětuje jej na oltář vlasti. Jakmile lid odešel a venku se oddal radovánkám, „incroyable“ hlásí Gérardovi, že básník byl chycen; není pochybnosti, že bude lapena též „samička“ Madaléna, která se zajisté bude sháněti po svém miláčkovi. I dává mu podepsati Chénierův rozsudek smrti. Gérard osaměv uvažuje, kam jej přivedla neodvolatelná touha po komtese, která se samoděk vrhá v doupě lví, aby poprosila o milost pro básníka. Gérard prozrazuje jí dávnou lásku svou a věda, že duší náleží Chénierovi, chce se zmocniti alespoň těla jejího, jak mu radil „incroyable“. Madaléna jest ochotna přinésti tuto oběť, bude-li jen zachráněn její miláček. Ta šlechetná obětavost působí na Gérarda tou měrou, že napíše lístek presidentovi soudu Dumasovi, by Chéniera zprostil obžaloby. Než již se blíží soudní tribunál, který hlavně působením krvavého Fouquiera odsuzuje na smrt i básníka, ačkoliv ohnivým proslovem dokázal svou nevinu. Marně se ho ujímá Gérard, chtějící napraviti své provinění – jest chátrou ukřičen, a Chénier jest odveden. Útěchou jedinou jest mu láska milenky, slibující shledati se s ním.

Jednání IV.

Nádvoří věznice sv. Lazara. – André Chénier sedí na dvoře a při záři lucerny píše kouskem olova poslední své verše, které pak předčítá až do smrti věrnému příteli Roucherovi. Vstupuje Gérard s Madalénou a podplatí žalářníka Schmidta, aby dal souhlas k záměně odsouzené občanky Legayové, za níž chce smrt po boku Chénierově vytrpěti věrná milenka. Chénier velikou obětí své milenky jest hluboce dojat a velebí svůj osud, dopřávající mu býti s ní spojenu alespoň ve smrti. Marně se pokouší zatím Gérard získati Robespierra pro záchranu věrných milenců. Blíží se za ranních červánků rachotící kára, přijímající na smrt odsouzené. Za úzkostně se krčící Legrayovou rekovně vstupuje do káry Madaléna, vítající smrt po boku svého milence.