Pracovat, či nepracovat? U některých uprchlíků je rozdíl pár set korun

Panelový městský byt v městské části Ostrava-Přívoz. Před barákem koksovna, za barákem industriální budovy a vrakoviště. Žádná příjemná lokalita. Spíš ghetto.

„Jsme rádi, že máme alespoň něco, co si můžeme dovolit,“ konstatuje pětatřicetiletá Ukrajinka Olena. Upekla ukrajinské pohoštění: medovník, tvarožník a zefír.

V bytě o velikosti necelých 50 metrů čtverečních žijí čtyři ženy čtyř generací a jeden chlapec. Šestiletá prvňačka Uliana a její šestnáctiletý bratr Ilja, student ostravského gymnázia, jejich pětařicetiletá máma Olena, její třiapadesátiletá máma Halina a její sedmasedmdesátiletá máma Věra.

„Pojďte dál,“ zve mě Olena velmi slušnou češtinou. Předsíň, malá kuchyňka, záchod se sprchovým koutem, jídelní kout a dva pokoje. Jednomu dominuje manželská postel. „Tady spím já s babičkou a mezi námi Ulianka. Ve vedlejším pokoji spí Ilja a moje maminka Halina,“ provází mě útulným, leč skromným interiérem Olena. „Nedivte se. Přijeli jsme s prázdnou. Neměli jsme skoro nic,“ vysvětluje.

Pocházejí z města Volnovacha u Doněcku, které bylo od prvního dne války mohutně bombardované a záhy ho obsadila ruská armáda s domobranci ze samozvané Doněcké lidové republiky. První noc se rodina s dalšími asi 20 lidmi z okolí skrývala v podzemní tělocvičně.

„Vedle našeho krytu dopadla raketa. Jedna paní se nestihla doběhnout schovat a šrapnel jí vletěl do hlavy. Na místě zemřela,“ vypráví Olena o začátku ruské invaze 24. února 2022. „Děti to naštěstí neviděly, ale slyšely, jak brečela její dcera, která byla v krytu s námi. Byla – jak by se u nás na Ukrajině řeklo – jak zelenina. To znamená v totálním šoku,“ popisuje.

Druhý den se Olena náhodou dozvěděla o evakuačním vlaku jedoucím z Mariupolu do Lvova.

„Měli jsme čtvrt hodiny na to zabalit sebe, děti a odjet na nádraží. Běželi jsme, kolem nás se střílelo, nad námi letadla, všude zněly výbuchy. Modlili jsme se, abychom to stihli,“ vypráví Olena. Co zvládli pobrat? Dokumenty, doklady a peníze.

„Maminka měla kufr a igelitku s potravinami, já měla jednu sportovní tašku s teplákovkou a nějaké prádlo, syn baťoh a dcera malý baťůžek,“ vyjmenovává teď už s úsměvem Olena. Ke stolku přibíhá malá Uliana a ukazuje plyšáka. „A pejska. Nezapomeňte na pejska,“ vstupuje mámě do vyprávění. „To je pravda. To je jediná věc, kterou má Ulja z domova. Plyšový pejsek.“

Na Ukrajině nechali vše. Dům, nábytek, osobní věci, automobil, skútr, prý i nějaké zlaté věci, které nestihli vzít.

Ve Lvově nasedli do prvního volného vlaku a ten je dovezl do Ostravy.

„O Čechách jsme nic moc nevěděli. Jen to, že sem naši kamarádi jezdili vydělávat peníze,“ přiznává Halina. Dva týdny bydleli na vysokoškolských kolejích, pak si museli najít jiné bydlení. Zavděk vzali městským panelákovým bytem u koksovny a Olena s Halinou ihned začaly pracovat v ostravské nemocnici.

Sedmasedmdesátiletá babička Věra za nimi přijela v dubnu poté, co byl její dům na okupovaném území u Doněcku vybombardovaný.

„Cestovala pět dní a přivezl ji známý, který se tam na otočku vracel pro věci. Sama by to nezvládla. Mikrobusem jeli přes Doněck, Rostov na Donu, Moskvu, pobaltské země, Polsko a ČR. Cesta stála babičku asi 350 eur,“ uvádí její dcera Halina.

Z průzkumu, který v rámci projektu Jak se žije v Česku nechaly Seznam Zprávy vypracovat od společnosti IPSOS, vyplynulo, že pouhá čtvrtina lidí považuje ukrajinskou menšinu za rozhodně nebo spíše přínosnou pro českou společnost. Polovina z 1200 respondentů uvedla, že Ukrajinci spíš nebo rozhodně přínosem nejsou.

Jedna z otázek zněla: V čem konkrétně považujete ukrajinskou menšinu za problematickou? 72 procent lidí odpovědělo, že „je živíme na dávkách“.

„My už ale žádné dávky nedostáváme a normálně tu pracujeme,“ ohrazuje se Olena.

„Prvního půl roku jsme dostávali pět tisíc korun na osobu, pak tři a půl tisíce na dospělého a tři a půl tisíce na dítě a od letošního července my pracující už nemáme nárok na vůbec nic,“ uvádí, jak je jejich pětice „živena na dávkách“.

Olena pracovala na Ukrajině jako úřednice na krajském úřadě. Ihned po příchodu do Česka začala pracovat v ostravské nemocnici. „V archivu vyplňuji žádanky, vypisuji obálky, zapisuju rodná čísla, ale také uklízím, vytírám schody, doplňuju mýdla, ručníky, ložní prádlo. Taková holka pro všechno,“ shrnuje.

Za to dostává 16 tisíc korun čistého.

Její třiapadesátiletá maminka Halina byla průvodčí na nádraží v Mariupolu a je zaměstnaná ve stejné nemocnici, jen na pozici pomocné síly v kuchyni. Také bere 16 tisíc korun čistého.

Požádal jsem je, aby mi vypracovaly jakousi rozvahu rodinného rozpočtu. Na straně příjmů jsou jejich dva platy po 16 tisících korunách a 2300 korun činí babiččin ukrajinský důchod. Na druhé straně vydají 13 tisíc korun za bydlení, 2500 je stojí telefony, 1500 platí za jídlo a školu pro děti, 1370 jízdné, 1360 učitel angličtiny a 400 korun kroužek basketbalu pro šestnáctiletého Ilju.

Po odečtení fixních výdajů kolem 22 tisíc korun, zůstane pětičlenné rodině zhruba 12 tisíc korun měsíčně. Cirka osmdesát korun na osobu a den.

„Nestěžuju si,“ zdůrazňuje Olena. „Život tu je sice těžký, ale nestřílí se, nebombarduje, můžeme tu v klidu žít a spát. Jsme za to vděční,“ dodává.

Jak těžké to však je, zmiňuje vzápětí. „Doma, když děti potřebovaly oblečení, boty nebo tak, tak jsme zašli normálně do obchodu a koupili to. Teď přemýšlím, jak akutní to je, jestli v tom ještě vydrží, odsunujeme to na co nejpozději,“ popisuje uvažování o běžných nákupech.

Přiznává, že malou Uljanku musela odhlásit z kroužku malování, protože 200 korun za „dvouapůlhodinovku“ bylo pro jejich rozpočet prostě příliš. Takových kompromisů musela udělat víc.

„Na příběhu této rodiny lze prakticky ukázat, jak nespravedlivě je systém nastavený vůči těm, kteří se snaží fungovat samostatně a bez pomoci státu, a těm, kteří se třeba nesnaží,“ říká Barbora Klinovská, koordinátorka ostravské pobočky Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Naráží na nově schválený zákon lex Ukrajina V, který začal platit v červenci a po jehož platnosti se některým uprchlíkům nevyplatí pracovat. Úřady totiž přestaly posuzovat jednotlivce, hledí se na domácnosti, a pokud rodič vydělává, rázem přichází o podporu i jeho potomek.

„Kdyby Olena a Halina přestaly pracovat, stát by této domácnosti na humanitární dávce měsíčně vyplácel podle kalkulačky MPSV až 31 tisíc korun, je-li jejich byt v evidenci. Takže rozdíl mezi tím, jestli pracovat, nebo nepracovat, u nich činí pár stovek korun. Absurdní, že?“ táže se Barbora Klinovská.

„A toto není na Ostravsku ojedinělý případ. Uprchlíci, zvlášť ženy z Ukrajiny tu běžně pracují za minimální plat, nebo těsně nad ním, takže když teď přišly o dávky pro děti, nemusí se jim vyplatit pracovat,“ popisuje nastalou situaci koordinátorka Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Současné nastavení se nelíbí ani Kláře Šimáčkové Laurenčíkové, zmocněnkyni pro lidská práva a národní koordinátorce pro adaptaci a integraci uprchlíků z Ukrajiny. V rozhovoru pro Seznam Zprávy řekla, že hodlá nově nastavená pravidla v dohledné době změnit.

„Snažím se o to, aby se kumulativní podmínka vyřešila,“ říká. Podle ní je možné změny zpracovat poměrně rychle v rámci aktuálně projednávaných zákonů ve Sněmovně. „Pokud by se to povedlo, tak to začne platit od 1. ledna,“ doufá.

„Taky nám to přijde trochu nespravedlivé,“ říkají Olena a Halina. Druhým dechem ale dodávají, že jsou z domova zvyklé pracovat a nedokáží si představit, že by se spoléhaly jen na stát a nedělaly nic. Jen těch peněz by mohlo být prý víc. Ne kvůli nim, ale kvůli dětem. Proto si Olena dělá kurz sanitářky a Halina zvažuje jinou lépe placenou práci.

Nejradši by se však rády vrátily do svých domů na východě Ukrajiny. I když nevědí, jestli vůbec ještě stojí.